ANOTACE PŘEDNÁŠEK
Michael Hauser: Ateistická rekonstrukce pojmu Bůh
Existují pojmy se špatnou pověstí, ale s velkým potenciálem. Jedním z nich je pojem Bůh. Mnoho lidí jej odmítá kvůli útlaku a násilí, k němuž v dějinách došlo jménem Boha, nebo kvůli jeho ideologickému zneužívání v dnešním světě. Filosofové jej zpochybňují kvůli jeho metafyzické povaze, v níž se skrývají problematické předpoklady, viz Heideggerovu kritiku „onto-teologie“. Mnozí sociologové tvrdí, že pojem Boha ztratil pro moderního člověka jakýkoli význam a nemá smysl ho používat. Téma Boha a křesťanství se nicméně do naší kultury a politiky znovu vrací. Ve filosofii se objevuje v díle Jean-Luc Nancyho, Giorgio Agambena, Slavoje Žižka nebo Alaina Badioua a dalších myslitelů. Bohem se tito myslitelé zabývají jako ateisté a vytvářejí jistou ateistickou teologii. Ta souzní s širším teologickým proudem, jímž je teologie smrti Boha (Altizer ad.) a postmoderní teologie (Caputo ad.). Jejich pojetí Boha je však většinou negativní či apofatické: Bůh je trhlina v bytí (Žižek) nebo nekonečné prázdno (Nancy).
Jak postoupit dál a rekonstruovat pozitivní pojem Boha? Navrhuji vyjít z Badiouova pojmu absolutno z jeho knihy Imanence pravd. V přednášce představím svou rekonstrukci pojmu Boha ve třech krocích. V prvním kroku pojmu Boha jako reálno, tedy jako formu bytí, kterou nelze adekvátně vyjádřit pojmy a dalšími symbolickými prostředky a která neodpovídá našim imaginárním konstrukcím. V druhém kroku vyložím Badiouovo pojetí matematického absolutna jako reálna a toto absolutno pochopím jako Boha. V třetím kroku ukáži, že vztah subjektu k ateistickému absolutnu/Bohu lze budovat prostřednictvím náboženských symbolů.
Jan Motal: Město jako sociální utopie a dystopie ve filozofující teologii Harveyho Coxe a Jacquese Ellula
Přednáška se zaměří na protikladné interpretace moderního města ve filozoficky laděné teologii dvou významných myslitelů 20. století – protestantského teologa Harveyho Coxe a francouzského právníka, sociologa a teologa Jacquese Ellula. Zatímco Cox vidí v sekularizovaném městě prostor osvobození, plurality a naděje pro obnovu víry v sekulární době, Ellul město chápe jako duchovní dystopii – technicistní prostředí odcizení, které zosobňuje lidskou vzpouru proti Bohu. Oba autoři ztělesňují hluboké napětí mezi křesťanskou vírou a moderním urbánním životem. Přednáška otevře otázky, zda lze město chápat jako místo Boží přítomnosti, nebo jako symbol jeho ztráty – a co z toho vyplývá pro filozofii sociální utopie.
Aneta Kohoutová: Skrze svoje chybějící tělo vidím tebe. Utváření genderu ve veřejném prostoru
Podle Hannah Arendt se rodíme dvakrát – biologicky a občansky. I když je náš biologický příchod na svět ryze tělesný akt, v rámci našeho druhého občanského zrození, které je pro Arendt základem naší politické akce, tělo mizí. Způsobem jakým Arendt nahlíží tělo je zásadní pro pochopení jeho politické důležitosti v kontextu veřejných prostorů a architektury. Společně s Judith Butler a její teorií genderové performativity představím, jakou roli hraje zastavěné prostředí při tvorbě naší genderové identity skrze pohyb, performance, ale i aktualizaci plurality.
Martin Dominik: V potu tváře. Přirozenost práce a povinnosti k ní
V příspěvku se nejprve z historické perspektivy zabývám různými pohledy na práci v západním kulturním prostoru. Neomezuji se pouze na filozofii, ale zohledňuji rovněž náboženskou rovinu. Procházím dějiny od biblického starověku přes antické Řecko a Řím, středověkou etiku, protestanskou morálku práce, liberalismus, socialistické myšlení až po současný neoliberální kapitalismu. Přitom ukazuji, že práce je obecně považována za povinnou. Odůvodnění této povinnosti se však v historii radikálně mění. Objevují se také trendy, které se snaží konkrétní sociální skupinu, především mocné a bohaté, z této povinnosti vyjmout. Tvrdím, že z dějinné perspektivy se jeví práce a povinnost k ní jako všudypřítomné a přirozené.
V druhé části příspěvku zohledňuji, že dějiny uvědomělé reflexe práce pokrývají pouze zlomek lidské historie. Vracím se proto až do pravěku, do období vzniku jazyka a morálky. Z evolučních, komparativních a archeologických dat usuzuji na existenci povinnosti k práci již v této době. Zrod pracovní povinnosti můžeme klást do malých egalitářských skupin lovců a sběračů v prostředí afrických savan. Uvedené přírodní a sociální podmínky je nutné zohlednit při posouzení přirozenosti práce a povinnosti k ní. Práce se stává povinnou kvůli své nutnosti pro přežití skupiny. Všichni členové se musejí podílet na zajištění základních potřeb celku, přičemž se jedná o úspěšnou evoluční strategii. Přirozená práce není prací pro práci, sleduje zajištění základních potřeb skupiny, je konána pro nás (nikoliv pro jiného) a mají ji konat všichni. Zároveň zahrnuje „pečující“ práci, je tedy širší dnešního pojmu práce.
V poslední části slouží závěry o přirozené práci a její podobě ke kritice současného pojetí, vymezení a účelu práce. Ukazuje se, že zejména zaměstnání je nepřirozené a také nelegitimní.
Pavel Barša: Mimo přírodu a kulturu
Vědecká revoluce první poloviny 17. století vepsala do moderního pojetí světa dualitu mezi primárními vlastnostmi materiální a rozprostraněné přírody, které jsou objektivně zachytitelné, a sekundárními vlastnostmi spjatými se subjektivními vjemy a hodnoceními toho či onoho člověka nebo té či oné lidské skupiny. Od této zakládající bifurkace moderního vědění (A. N. Whitehead) se odvíjí nejen jeho rozpad na přírodní a humanitní vědy v 19. století, ale také představa poloviny 20. století, formulovaná antropologem Claude Lévi-Straussem, že jednu přírodu sdílí a obývá množství navzájem nesouměřitelných a rovnocenných kultur. Lévi-Straussův nástupce na Collège de France Philippe Descola, Bruno Latour i Eduardo Viveiros de Castro identifikovali na přelomu minulého a tohoto století tuto komplementaritu „mononaturalismu“ a „multikulturalismu“ jako výjimečný rys moderního Západu, který nelze najít v žádné předcházející epoše evropského myšlení ani v žádné mimoevropské společnosti či civilizaci. Úvahy o tom, co nám to říká o moderním člověku a zda existují cesty ven z tohoto dualismu budou volně čerpat ze tří zmíněných autorů.
Alžběta Dýčková: Jak se stát jevištěm duchovní zkušenosti? Adorno o vztahu mezi autorem a předmětem
Ve svém příspěvku se zaměřím na vybraný aspekt filosofické metody Theodora Adorna, tzv. filosofického esejismu, konkrétně na problém vztahu mezi esejistou a předmětem jeho zkoumání. Adorno v materialistickém duchu vyhlašuje tzv. přednost předmětu (Vorrang des Objekts) a přísné omezení subjektivního vkladu autora. Tvrdí dokonce, že při kompozici filosofické eseje „myslitel vlastně vůbec nemyslí, spíše přetváří sebe sama v jeviště duchovní zkušenosti, aniž by přitom tuto zkušenost rozplétal.“ Co konkrétně si pod apelem na omezení subjektivity představit ve vztahu ke kompozici filosofických textů je ovšem nejasné. Ve svém příspěvku se nicméně pokusím na záležitost vrhnout alespoň omezené množství světla, a to prostřednictvím Adornových komentářů k dílu Paula Valéryho a Marcela Prousta. Adorno od Valéryho přejímá myšlenku nežádoucnosti subjektivního vkladu umělce do jeho díla a vnímá společně s ním umělce jako „porodní bábu objektivity“: někoho, kdo díky přísné disciplíně a řemeslnému mistrovství dokáže znázornit nevyslovitelné, jež je (velké) umění schopno zprostředkovat. Tuto představu Adorno přenáší do své koncepce filosofického esejismu: subjektivní vklad autora by měl být potlačen. Jako příklad úspěšného potlačení subjektu umělce pak uvádí dílo Marcela Prousta. Proustovo dílo je až divoce subjektivní a zdá se, že mu chybí jakýkoli kritický odstup od společnosti, o níž píše. Podle Adorna ovšem jeho obdiv k upadající francouzské aristokracii fin de siècle nakonec zahlazuje jeho vlastní subjektivitu, díky čemuž ve výsledku docílí jejího kriticky objektivního znázornění. Spojení interpretací těchto dvou autorů se může zdát překvapivé, jelikož Valéry označil Prousta za svoji „antitezi“. Přesto se pokusím ukázat, že existuje podnětné propojení mezi Adornovou interpretací Valéryho představy umělce jako zástupce objektivního obsahu uměleckého díla a Proustovou ztrátou vlastní subjektivity v důsledku hlubokého ponoření do společnosti, kterou popisuje. Budu tedy tvrdit, že Adornovy interpretace Valéryho a Prousta mohou posloužit jako klíč k lepšímu pochopení vztahu mezi autorem a objektem, který je důležitým aspektem Adornovy filosofické metody, neboť jeho postřehy o umění lze přenést i do oblasti metodologie filosofického zkoumání.
Jan Halák: Organismus jako filosofický problém
Současná teoretická biologie znovuobjevuje organismus jako svébytnou jednotu, čímž navazuje na starší holistické myslitele (Kant, Goldstein, Canguilhem atp.) a reviduje některé předpoklady neodarwinistické syntézy. Můj příspěvek je úvahou nad klíčovým filosofickým aspektem této obnovené tradice myšlení, jímž je pojetí celku organismu. V příspěvku nejprve představím základní principy, na kterých je založen tzv. organizační přístup v současné teoretické biologii (Mossio, Moreno, Montévil, Bich a další), zejména klíčový pojem uzavřenosti omezení (closure of constraints), popisující vzájemnou závislost a produkci komponent udržujících celek. V této souvislosti kriticky zhodnotím z tohoto pojmu vyvozovanou tezi, že celek organismu byl úspěšně „naturalizován“, tj. vysvětlen pomocí prostředků přírodní vědy. V dalším kroku vysvětlím, proč některé charakteristiky organismů popisované organizačními přístupy – jejich ontická „jedinečnost“, variabilita, kontextualita, neoddělitelnost od jejich historie, teoretická nepředvídatelnost – podle mého názoru zpochybňují představu, že organismus jako celek lze plně naturalizovat. Tento argument následně propojím se staršími myšlenkami M. Merleau-Pontyho, který nabízí rámec pro pochopení organismu jako proto-kulturního útvaru, tj. smysluplného celku, jenž si podržuje identitu napříč časem, avšak zůstává otevřený a je průběžně reorientován nahodilými dějinnými událostmi. Merleau-Pontyho perspektiva nejen osvětluje limity čistě přírodovědného uchopení živého celku, ale umožňuje také např. originální pohled na antropologickou diferenci (člověk jako reorganizace onoho proto-kulturního útvaru, lidská kultura jako reorganizace přírody).
Ondřej Dadejík, Štěpán Kubalík: Tajemství přírody
V oblasti environmentální estetiky můžeme rozpoznat několik výrazných směrů, z nichž asi nejvýznamnější stopu tvoří kognitivní environmentální model (nedávno zesnulého) amerického filozofa Allena Carlsona. Podle tohoto pojetí by mělo být estetické oceňování přírody založeno na jejím co nejadekvátnějším poznání. Pojmy, kategorie a deskripce poskytované přírodními vědami totiž podle Carlsona a jeho následovníků adekvátně vedou zaměření naší pozornosti a my esteticky oceňujeme přírodní scenérie, organismy či jevy pro to, čím skutečně jsou, nikoliv pro to, za co je mnohdy svévolně považujeme. Stejně jako lépe oceníme Picassovu Guernicu vnímáme-li ji v kategorii malby, a ještě lépe kubistické a protiválečné malby, k čemuž potřebujeme znát uvedené kategorie, obdobně budeme adekvátněji esteticky vnímat delfína, pokud jej budeme schopni vnímat v rámci třídy savců, a nikoliv ryb. Přesvědčivost a jasnost tohoto modelu však opomíjí ten typ fascinace přírodními jevy, které vystupují zpoza hranice toho, co je známé a co je v moci našeho vědění. Východiskem jedné z kritik kognitivního pojetí (mystery model of appreciation) se tedy stala zvláštní přitažlivost toho, co je v přírodě cizí, vzdálené, nepoznatelné či tajemné: toho, co vždy bude tvořit pozadí dosaženého poznání, ale samo se do centra pozornosti vědeckého popisu z principu dostat nemůže. Rádi bychom navázali na naši kritiku kognitivního modelu z minulého roku, kterou jsme založili na rozlišení narativní a ambientní dimenze estetické hodnoty přírody a pokusili se tento dvoudimenzionální model rozvést takovým způsobem, aby učinil srozumitelnějším přitažlivost toho, co na nás v přírodě působí jako záhadné, tajemné, nadpřirozené. Budeme nadále vycházet z rozlišení výše zmíněné narativní a ambientní dimenze americké filozofky Cheryl Foster, které bychom rádi propojili s několika vysvětleními estetické relevance prožitku úžasu: jednak zohledníme úvahy britského filozofa a průkopníka environmentální estetiky Ronalda Williama Hepburna, dále pak postřehy o úžasu amerického literárního historika Stephena Greenblatta a analýzu „architektury úžasu“ britského literárního teoretika Petera de Bolly. Poukážeme také na vztah mezi těmito pojetími estetické zkušenosti a tradičnějšími teoriemi zacházejícími s pojmem vznešena.
Dalimil Ševčík: Hudba a přirozenost
Základem příspěvku bude starší (starověká a středověká) tradice evropské vzdělanosti, v níž byla hudba (musica) součástí quadrivia, tedy jedním ze sedmi svobodných umění. Východiskem bude myšlení Boethiovo – kromě slavné Consolatio Philosophiae (Útěcha Filosofie) se bude jednat zejména o další vlivný a hojně recipovaný spis, De institutione musica (O základech hudby), který akcentuje sepětí hudby a (lidské) přirozenosti hned v první kapitole první knihy. Příspěvek si klade za cíl: (1) s přispěním textů předchozí tradice, na něž Boethius navazuje, vyložit pojetí hudby a přirozenosti i jejich vzájemnou souvislost, (2) ukázat současnou plodnost tohoto sepětí a (3) zřetelněji načrtnout paralely mezi hudbou světa, hudbou člověka a hudbou nástrojů (musica mundana, musica humana a musica instrumentalis), neboť starověcí a středověcí autoři sice pracují s analogiemi mezi těmito oblastmi, avšak většinou se jimi nezabývají tou měrou, kterou bychom dnes považovali za potřebnou.
Tereza Matějčková: Filosofie v dialogu se sexuologií: Jak spolu mluví pojem a tělo?
Jsme skutečně tím, kým jsme – nebo tím, co si o nás myslí druzí? A máme vůbec právo říct „ne“ vlastnímu tělu? Kniha Budeme, kým jsme? (2025) sepsaná spolu s psychiatričkou Hanou Fifkovou vznikla z potřeby propojit filosofické a sexuologické uvažování o sexualitě, těle a identitě. V přednášce se zaměřím na to, jak západní myšlení historicky pojímalo sexualitu: od platónského krocení až po moderní konfrontaci filozofie se sexuologií a trans identitami. Přitom se ukáže, že mnoho z toho, co dnes pojímáme jako podvratné, tu je s námi přinejmenším od počátku dvacátého století, kdy se lékaři Sexuologického ústavu v Berlíně snažili přijít na to, kolikže je pohlaví. Ledacos se však změnilo, přinejmenším to, že se z tématu tranzice stalo téma zasahující řádově širší společnost než kdy dříve. V západních státech se „potíže s genderem“ řešené u sexuologa či psychiatra zvýšily až o tisíce procent. Mnohé státy, včetně těch nejliberálnějších jako je Švédsko, na to zareagovaly omezováním péče o trans dospívající z obavy, že ve skutečnosti nejde o tzv. nesoulad biologického rodu a pociťovaného pohlaví, ale o různé formy duševních potížích. Kniha Budeme, kým jsme?, z níž vyjdu v přednášce, vznikla jako pokus zorientovat se v nové krajině, kde gender není biologickou daností, ale (pro někoho) nárokem na cosi jako duševní pravdu. V době, kdy zvláště dívky a mladé ženy v překvapivých počtech odmítají být ženami, stojíme před otázkou: Je to důsledek nové svobody – nebo nová past?
Daniel Heider: Pozornost jako nedostatkové zboží
Ve své přednášce se zaměřím na v současné době aktuální téma tzv. komodifikace pozornosti, tedy na to, že se pozornost stává zbožím, jímž v současné době barterovým způsobem platíme za různé služby technologickým gigantům, jako jsou např. Google, Facebook, Instagram a Youtube. Rád bych se ve své prezentaci zaměřil na trojí: (1) jak se naše pozornost stává zbožím; (2) v čem je tato komodifikace pozornosti eticky problematická (ve svých důsledcích i o sobě); (3) v čem je toto pojetí pozornosti nebezpečné pro náš duševní a duchovní život.
Peter Zamarovský: Matematika přirozená a nadpřirozená
„Matematika, exaktní věda, královna věd, má k nadpřirozenu daleko.“ Historie však ukazuje jiný příběh. Matematika sice vznikla jako praktická nauka týkající se přirozeného, fyzického světa, nicméně už za dob pýthagorejců se přestěhovala do světa „vyššího“, ideálního, do světa viditelného jen „vnitřním zrakem“, fantazií. Opustila tento konečný a nedokonalý svět a do svého arzenálů zahrnula entity mající k přirozenému světu daleko: nekonečně přesné veličiny, iracionální čísla, dokonce i nevyčíslitelná čísla… Kromě „přirozených“ axiomů přijala i axiomy dosti nepřirozené. A s odvoláním na všeznalého pánaboha přijala na milost i nekonečno. Co jiného než nadpřirozeno, co jiného než mýtus?
Jan Zelinka: Stroje na nadpřirozeno
Přednáška se zaměří na ideový svět tvůrců moderních technologií a umělé inteligence, jako jsou Marc Andreessen, Ray Kurzweil, Sam Altman nebo Elon Musk. Stranou však nezůstanou ani vizionáři z nedávné minulosti. Podíváme se na ideové a religiózní kořeny minulých i současných projektů usilujících o zásadní přetvoření lidské existence – vize nesmrtelnosti, digitálního vědomí, kolonizace vesmíru či umělé superinteligence. Zaměřím se na praktické důsledky těchto snah: jak ovlivňují náš vztah k přirozenému světu, tělu a smrti, a jak narušují možnosti demokratické kontroly nad technologickým vývojem. Pozornost věnuji dřívějším projektům výroby „nového člověka“ a společnosti – co z nich přežilo, co selhalo a komu přinesly moc.
Jan Jandourek: Nadpřirozené jako kámen úrazu moderního věřícího člověka
Zatímco pro věřící mnoha předchozích generacích byly různé mimořádné jevy a zázraky dokladem jejich víry, dnes působí přesně naopak jako překážka. Kromě několika mimořádných záležitostí, které člověk za svůj život prožije, nejsme obklopeni něčím, co bychom mohli označit za nadpřirozené. Lidé mají spíše zkušenost, že žijí v jakémsi světě, který má pouze jedno patro, není nad ním žádná nadstavba něčeho nadpřirozeného. Opírají se o svou vlastní zkušenost a většinou nemohou jinak. Mnoha lidem by se spíše ulevilo, kdyby mohli prostě věřit v Boha, aniž by se po nich chtělo, aby současně věřili v zázraky, které podle tradice dělaly Ježíš nebo svatí. Jak se máme v současnosti dívat na to, čemu se dříve říkalo zázrak, nebo co se označovalo za nadpřirozené? Můžeme navrhnout cesty, jak se s tím, co dříve bylo pomocí, ale dnes je překážkou, vypořádat?
Radek Chlup: Léčebné rituály v tradičních společnostech; Alternativní léčení a západní medicína
V první přednášce představím obecné fungování symbolického léčení a shrnu hlavní antropologické teorie jeho fungování. Základní příklady budu čerpat z tradičních společností, zamyslím se ale i nad tím, nakolik je možné symbolické léčení provádět v dnešní západní společnosti, navzdory tomu, že nám schází sdílený mytický svět, o nějž by se takové léčení mohlo opřít. Ve druhé přednášce se budu věnovat otázce účinnosti symbolického léčení. Abychom pochopili, v čem spočívá a jak se liší od té běžné biomedicínské, bude třeba si vůbec představit pojetí skutečnosti (ontologii) západní biomedicíny, a ukázat si, v čem se liší od jiných typů léčení (ať už symbolických, nebo alternativních naturalistických). Jelikož se účinnost odvíjí od příslušné ontologie, není legitimní na ni v případě alternativních druhů léčení klást tytéž nároky, jaké na ni klademe v biomedicíně, nýbrž je třeba rozlišovat, co přesně ten který typ léčby umí dělat. Biomedicínské a alternativní léčení se nám ukážou jako vzájemně komplementární. Na závěr přednášky se krátce podívám i na symbolické aspekty západní biomedicíny (krystalicky vyjádřené v placebo efektu) a na to, jak se mohou s biomedicínskou léčbou účinně doplňovat.