ANOTACE PŘEDNÁŠEK

29. 6.

Karel Floss a Eduard Fiedler: Přirozenost a myšlení

Příspěvek předkládá otázky a teze k novému promyšlení vztahu přirozenosti a myšlení. Bylo Heideggerovo vyznání, že „ještě nemyslíme“, filosoficky překonáno? Nebo má toto vyznání trvalou platnost? Pokud ano, jak tomuto trvalému „ještě ne“ našeho myšlení máme rozumět? Souvisí s tím, že se přirozenost skrývá a všemu postačí (Hérakleitos)? Nebo spíše s eschatologickým charakterem lidské existence v čase mezi Kristovým vzkříšením a jeho druhým příchodem (Pavel z Tarsu)? Je myšlení čistě přirozeným pohybem, nebo je pohybem přirozenosti napodobujícím nadpřirozený pohyb trinitárních vycházení? A jaký význam má tato otázka pro budoucnost člověka a přírody?

 

Wendy Drozenová: Pojetí přírody v křesťanských tradicích

Biblické základy pojetí stvoření a jejich uchopení v řecké patristické tradici jsou součástí každé autenticky křesťanské tradice. V biblické zvěsti je člověk „pastýřem stvoření“ (Heller), patristika se staví nejen proti panteismu, ale i proti gnostickému odporu k hmotnému světu: Země je podle Božího plánu stvořena jako domov pro člověka, v přírodě vládne harmonie, je krásná i užitečná. Tradice vychází z pojetí kulturní krajiny, divočinu má člověk ve svůj domov přetvořit prací. Ve filosofickém pojetí přírody se projevuje vliv stoicismu, platonismu i aristotelismu. Na tomto půdoryse se vynořuje celá řada otázek: vztah k přírodě se do jisté míry liší v různých formách křesťanství, protestantské směry došly dále v „odposvátnění světa“ (viz Eliade), na rozdíl od katolické „analogia entis“ příroda přestává odkazovat k Tvůrci. Místo sv. Františka z Assisi je v centru katolické tradice (vztah Tvůrce ke každému tvoru, ideál chudoby). Ve druhé pol. 20. století se v křesťanských církvích vlivem ekologické krize rozvinuly nové reflexe vztahu k přírodě (ochrana přírody a sociální spravedlnost).

 

30. 6.

Břetislav Horyna: Žádná šance pro přírodu

Lidstvo vstoupilo do další geologické epochy, která se označuje termínem „antropocén“: jeho hlavní znak spočívá v tom, že se systém zeměkoule a lidstvo se svým komplexním působením nedají nadále pojímat jako dvě oddělené veličiny. Podle geografa Erla C. Ellise je dnes již 75 % obyvatelného povrchu Země tvořeno přeformovanou přírodou, tj. přírodou transformovanou antropogenními vlivy. Původní přírodní biomy již neexistují, příroda je kulturně a technicky upravená krajina spravovaná člověkem, jenž se stal geologickým faktorem. To je výsledek lidské správy světa v posledních 500, intenzivně pak v posledních 200 letech, tj. v době rozmachu a posléze světovlády kapitalistického systému hospodaření. Východisko a podmínka kapitalismu spočívají v nekonečné akumulaci kapitálu, která je vládnoucím organizačním principem společnosti a přírody. Pokud bude zachován primát tohoto organizačního principu, bude pokračovat likvidace přírody.

 

Richard Sťahel: Koncept environmentálnej demokracie ako pokus o reformuláciu politicky organizovaného vzťahu človeka a prírody

Z pohľadu environmentálnej politickej filozofie sú súčasné reálne demokracie založené na konceptoch, ktoré neberú do úvahy konečnosť prírodných zdrojov a obmedzenú schopnosť planetárneho systému absorbovať znečistenie spôsobené všetkými ľudskými aktivitami. Reálne ústavné demokracie sú determinované imperiálnym spôsobom života a imperatívom rastu, preto nedokážu zabezpečiť dlhodobú udržateľnosť sociálno-ekonomických ani environmentálnych predpokladov svojej existencie. Koncept environmentálnej demokracie sa snaží o reformuláciu politicky organizovaného vzťahu človeka a prírody rozšírením jeho východiskových predpokladov o poznatky vied o Zemi. Environmentálna demokracia nadväzuje na súčasné ústavné demokracie, Všeobecnú deklaráciu ľudských práv a rezolúciu Valného zhromaždenia OSN, ktorá deklaruje prístup k čistému, zdravému a udržateľnému životnému prostrediu ako univerzálne ľudské právo. Za hlavný organizačný princíp politických systémov ústavnej demokracie v planetárnom systéme posunutom antropogénnou činnosťou do režimu antropocénu však nepovažuje imperatív rastu, ale imperatív udržateľnosti.

 

Bohuslav Rudolf: Hluboká neuronová síť a intuice

Výstupy umělé inteligence na bázi hlubokých neuronových sítí, zejména modelů GPT, návrhářských a výtvarných modelů připomínají výstupy entit nadaných intuicí. Není to ale jen pouhé zdání dané obrovským výpočetním výkonem nad rozsáhlými vstupními daty? Poměrně dost matematiků a odborníků na umělou inteligenci vidí v práci hluboké neuronové sítě pouze rozsáhlou statistickou analýzu podpořenou mohutným výpočetním výkonem. Tedy nic, co by ve skutečnosti připomínalo ve své podstatě intuici. Já s tímto názorem nesouhlasím, protože již před několika lety jsem si při pochopení podstaty fungování hluboké neuronové sítě uvědomil, že právě způsob jejího fungování umožňuje vznik intuice. Pravdou je, že vnějšími projevy současných hlubokých neuronových sítí jsem pak byl zaskočen, protože jejich chování připomíná projevy intuice mnohem víc, než jsem kdy předpokládal. Nesouhlasím s tvrzením, že chování dostatečně komplexní hluboké neuronové sítě je jenom sofistikovaná rozsáhlá statistická analýza, a jsem přesvědčen, že jde o projevy intuice ve své podstatě. To, proč jsem o tom přesvědčen, se pokusím vysvětlit na tom, jaká je podstata fungování hlubokých neuronových sítí. To znamená, že budu (bez matematických vzorců) vysvětlovat to, jak neuronové sítě fungují, jak vyhodnocují vstupy, zejména, jak se učí, a na tomto základě vysvětlím, proč považuji tento způsob učení za tříbení intuice.

 

David Voda: Hilma af Klint: Zahrada Eden

Hilma af Klint (1862–1944), znovuobjevená švédská průkopnice abstraktního umění, nečekaná, ale o to zářivější kometa posledního desetiletí, jejíž výstavu Paintings for the Future v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 2018 vidělo rekordních 600 000 lidí. Po velkých cyklech abstraktních maleb The Ten Largest, Paintings for the Temple „ diktovaných“ astrálními „průvodci a učiteli“ spiritistickým způsobem mezi lety 1907 až 1915, vsadila Hilma af Klint na Rudolfa Steinera (1861–1925) a navštívila jeho centrum antroposofické umělecké kolonie ve švýcarském Dornachu. Hilma af Klint tehdy pod vlivem hrůz světové války začala novou fázi své intezivní práce na pomezí vědy a umění. Mezi lety 1919 a 1920 se na švédském ostrově Munsö jasnovidným způsobem nořila do přírodních říší ve snaze překonat poválečné vakuum a přivést lidstvo k moudrosti a kráse esoterní langage des fleurs. Finální fází této práce se stal její sešit Květiny, mechy a lišejníky (1919–1920), v němž zkoumala i hmyz, stromy, drobné ptactvo, čtyři evangelisty a severské národy. Tento avantgardní sešit, dílo ležící na pomezí okultního herbáře a kontemplativního kalendáře se stovkami manter a obsahující desítky divukrásných abstraktních obrazců malovaných rostlinnými a minerálními pigmenty, vznikl meditativní prací a byl určen pravděpodobně k následné meditaci. Původní dornašský konvolut můžeme chápat také jako pokus umělkyně otevřít cestu zpátky do ráje: „Melampyrum nemorosum: Nezapomeň na rajskou nevinnost.“ (Hilma af Klint)

 

1. 7.

Jan Géryk a Dennis Wassouf: K ustavení antropocénu

O počátku antropocénu, tedy věku, kdy je člověk dominantním činitelem utvářejícím prostředí a klima na planetě Zemi, se debatuje napříč přírodními i humanitními obory. Nás bude ovšem zajímat nikoli rovina deskriptivní (kdy antropocén začíná a jaké charakteristiky nese), ale rovina normativní. Z pohledu ústavní teorie se zaměříme na vyhlášení antropocénu jako na konstitutivní moment nové epochy, v níž se mění náš vztah k politické imaginaci jakožto sdíleným představám o tom, co je možné. Vyjdeme jak z klasických politickoteoretických náhledů na proces ustavení, vypracovaných například Carlem Schmittem nebo Hannah Arendtovou, a následně si všimneme koncepcí spjatých přímo s antropocénem, například Deklarace závislosti rozvíjená Henrikem Enrothem. Závěrem se zaměříme na praktický potenciál podobných prohlášení, jejich účelnou narativní roli v soudobých společnostech, ale také na jejich rizika a vedlejší efekty.

 

Petr Rohel: O klimatické krizi a jejich souvislostech se společenským vývojem. Nové analýzy amerického sociologa Williama I Robinsona

Úvodem představíme nejdůležitější část díla amerického sociologa Williama I. Robinsona a stručně popíšeme jeho nejnovější knihu Může Globální kapitalismus přetrvat? z roku 2022. Zaměříme se na autorovy analýzy klimatické krize. Poté budeme zkoumat autorovy interpretace vazeb mezi klimatickou krizí a společenským vývojem a možnosti prognóz u těchto témat. Dotkneme se také rozsáhlejší předmluvy Jasona  W. Moora v této knize. Poté shrneme důležité závěry výzkumů Williama I. Robinsona.

 

2. 7.

Eva Fraňková: Udržitelný nerůst – otázky, odpovědi, a další otázky

Lidstvo v současnosti překračuje většinu planetárních mezí a zelený růst podle dostupných empirických dat není schopný tento trend zvrátit, přinejmenším ne dost rychle. Pokud se chceme vyhnout tragickým ekologickým i sociálním důsledkům tohoto vývoje, potřebujeme aktivně odstraňovat růstovou závislost našich ekonomik, ale také (a možná především) odstraňovat vzorce dominance a vykořisťování ve vzájemných vztazích člověka a přírody. Koncept a hnutí nerůstu se snaží promýšlet a prosazovat související možnosti sociálně-ekologické transformace směrem k větší udržitelnosti a spravedlnosti. Jaké jsou jeho základní teze a politické návrhy?

 

Michael Hauser: Společnost nerůstu a komunismus. Kohei Saito a Radovan Richta

Kohei Saito v knize Marx v antropocénu: K ideji nerůstového komunismu (2023) rozvinul vizi nerůstové společnosti, která překoná trhlinu v látkové výměně mezi lidmi a přírodou („metabolic rift“).  Saito provádí převratnou intepretaci Marxe, při níž vychází z jeho poznámek k třetímu dílu Kapitálu, které poprvé vyšly až v roce 2015 pod názvem Marxovy ekonomické rukopisy z let 1864–1865. Saito dovozuje, že Marx nebyl „produkcionista“, podle něhož jsou produkční síly hlavním společenským měřítkem. Jak tvrdí, pozdní Marx změnil své pojetí komunismu a spatřoval v něm stacionární systém, kde se na vyšším technologickém stupni obnoví rovnovážný vztah mezi společností a přírodou, který existoval v předkapitalistické společnosti. Saito však podobně jako další teoretici nerůstu poněkud démonizuje produkční síly. V této souvislosti lze nově vyložit myšlenky Radovana Richty a jeho týmu, který v knize Civilizace na rozcestí vykreslil mnohorozměrné pojetí civilizace. V příspěvku představím tezi, že Richtova koncepce je v některých ohledech nosnější než Saitova teorie „nerůstového komunismu“.

 

Arnošt Novák: Nejsme ochránci přírody, jsme příroda, která se brání sama. Příroda, subjektivita a politika pozemšťanství

Dlouho byla významná část environmentalismu poháněna snahou chránit Přírodu před Člověkem a zachránit Planetu, která je „nám všem společná“. To se mění. Stále významnější část environmentálního hnutí odmítá modernistická východiska, která dualisticky oddělují Přírodu od Společnosti a chrání Přírodu před abstraktním Člověkem. Planeta přežije oteplení i o pět či šest stupňů, většina lidstva a celá řada druhů a ekosystémů však nikoli. Namísto abstraktní ochrany Přírody a Planety potřebujeme přistát na zem: zjistit na jakých druzích a ekosystémech naše životy závisejí a spolu s nimi bránit tato teritoria, před jejich ničením. „Nejsme ochránci přírody, jsme příroda, která se brání sama.“

 

3. 7.

Ivana Komanická: Kant a Keats: Nestranní pozorovatelia

Nestranný pozorovateľ je eticko-politický model formulovaný už Adamom Smithom, schopnosť vnímať svoje záujmy aj záujmy iných z perspektívy tretej strany, ktorá je možná vďaka istej filozofii videnia (John Barrell), schopnosti približovať a odďaľovať si krajinu. Medzi dobrým vkusom pre krajinu a schopnosťou správne usudzovať, mať rozhľad (Prospect), vedieť abstrahovať a mať záujem o veci politické, je úzky vzťah. Vo svojej Kritike súdnosti, ktorá vyšla krátko po francúzskej revolúcii Kant využíva figúru nezainteresovaného pozorovateľa, aby argumentoval, v prospech bezzáujmových vkusových súdov, teda v prospech našej schopnosti vnímať krásu (umenie) aj vznešeno (príroda). Táto nestranná schopnosť nie je samozrejmosťou či prirodzenosťou ľudskej mysle, ale novým modelom, ktorý sa buduje v osvietenstve, v priesečníku politiky, umenia a filozofie. Pod kategóriou vkusu, ktorá bola podľa Arendtovej obľúbenou témou 18. storočia Kant podľa nej totiž objavil úplne novú ľudskú schopnosť a tou je súdnosť. Tú reprezentuje figúra, ktorá sa objavuje v dobovom maliarstve, zastrešujúci pohľad z vrcholkov hôr, z brehov jazera, či z ostrova, ktorého reprezentantom je gentleman, liberálny človek, kozmopolita. O tridsať rokov neskôr Keats počas prechádzky a vášnivej diskusie s priateľom prichádza s pojmom negatívnej schopnosti – schopnosti byť v neistote, pochybnostiach a nepodliehať racionalizácii, ktorou sa rekontextualizuje myšlienka nestranného pozorovateľa.

 

Boris Cvek: Čarodějnictví podle Rolanda Huttona

Britský historik Ronald Hutton publikoval v roce 2017 (Yale University Press) rozsáhlou syntézu, zároveň antropologickou i historickou, současných znalostí o čarodějnictví pod názvem The Witch: A History of Fear, from Ancient Times to the Present. Fantazie o existenci čarodějů a čarodějnic existují v mnoha lidských společnostech, ale zdaleka ne všech, napříč glóbem i dějinami. Dodnes se můžeme setkat s hony na čaroděje/čarodějnice třeba v Africe. Hutton ve své knize podrobně analyzuje vývoj těchto představ v Evropě (a Británii zejména), ať už mezi prostými nebo vzdělanými lidmi, od starověku do osvícenství. Fantazie o spiknutí se satanem, která stála za čarodějnickými procesy 15.–18. století, je podle něj moderní, téměř vědecký experiment, vytvořený, zastávaný a šířený mnoha vzdělanými lidmi, kteří věřili, že na základě tohoto „poznání přírody“ mohou zbavit společnost utrpení. Ve skutečnosti, jako to udělal třeba španělský inkvizitor Salazar, nebylo obtížné již v 17. století dokázat, že veškerá evidence pro existenci čarodějnického spiknutí je postavená na vymyšlených „doznáních“ spojených s mučením. Oblasti, kde probíhaly nejhorší čarodějnické procesy, se vzájemně podobaly snad jen tím, že zde soudní jednání probíhala v lokální režii v důsledku nedostatečné centralizace justice.

 

Ondřej Dadejík a Štěpán Kubalík: Na dosah jinakosti přírody: O narativní a ambientní dimenzi estetické hodnoty 

Na konci devadesátých let minulého století se americká filozofka Cheryl Foster pokusila oponovat převládajícímu kognitivistickému pojímání estetické hodnoty přírody, a zvýznamnit tak percepční aspekt poznání přítomný v estetické zkušenosti přírodního prostředí. Poukázala nejen na dichotomický a polarizovaný charakter tehdejší debaty o estetické zkušenosti s přírodním světem, nýbrž nabídla i vlastní dvoudimenzionální model estetické zkušenosti přírody, zahrnující vedle upřednostňované narativní  dimenze i dimenzi ambientní. Obrátila tak pozornost k této opomíjené, pojmově hůře uchopitelné dimenzi estetické zkušenosti a vyzvala k její další teoretické reflexi. Pokusíme se toto pojetí estetické zkušenosti vystavěné na zohlednění vztahu obou dimenzí rozvinout a ověřit prostřednictvím příkladů různých estetických zkušeností více či méně přírodního prostředí. Hlavním naším cílem bude zachytit výchozí energetický zdroj každé estetické zkušenosti, spočívající v impulzu vycházejícím z pociťované potenciality ještě neaktualizovaných narativních syntéz.

 

Lenka Lee: Současné umění v přírodě na Vysočině 

Tradice umění, zvláště sakrálního, zasazeného do přírody má v Česku velkou tradici, a to především od doby baroka. Boží muka, kříže a kapličky byly přirozenou součástí přírodního prostoru a jejich funkce byla náboženská, připomínající, kontemplativní i umělecká. Jestliže období po druhé světové válce těmto počinům nepřálo, po roce 1989 naopak došlo k obnovení této tradice. Ve své přednášce se po teoretickém úvodu zaměřím na umění v přírodě v oblasti Českomoravské vrchoviny, která nabízí širokou paletu různě kvalitních děl.

 

Dalimil Ševčík: Přírodou české poezie...

Vojtěch Novotný: Kmenové společnosti Papuy Nové Guineje: rousseauovští ušlechtilí divoši nebo thatcherovští primordiální kapitalisté?

Kmenové společnosti Papuy Nové Guineje (PNG) představují zajímavou směs tradic a moderních civilizačních vlivů. Jejich reakce na globalizaci je z našeho pohledu, často formovaného iluzemi o přírodním životě pralesních národů, překvapivá. Jsou kmenové společnosti agresivní a násilnické? Jsou rovnostářské a protokomunistické? Žijí v rovnováze s přírodou? Preferují prales nebo peníze? To vše jsou otázky vyžadující další zkoumání a diskusi. Naše působení na PNG je zaměřeno na ekologický výzkum, nicméně během 25 let práce s obyvateli novoguinejských pralesů jsme získali i zajímavé zkušenosti týkající se životní filozofie našich novoguinejských kolegů.

 

Katarína Podušelová: Homo economicus a machina economicus v kontexte antropocénu

Homo economicus je koncept ideálneho človeka, ktorý sa správa racionálne a robí optimálne rozhodnutia vo vlastnom záujme, pričom berie do úvahy všetky možné kroky, preferencie a dôsledky svojho konania. Behaviorálni ekonómovia a kognitívni psychológovia poukazujú na to, že hypotéza racionality má svoje hranice a skutoční ľudia sa nesprávajú vždy racionálne. Avšak do hry vstúpila AI a v mnohých oblastiach začína transformovať ideál racionálneho aktéra do praxe. Otázka znie: Aké sú možnosti, limity a riziká nového syntetického homo economicus (machina economicus) v kontexte antropocénu?

 

Tomáš Hudeček: Obecná teorie vývoje systémů: lidé, město a společnost

Do místnosti systémové vědy vchází každý vědec jinými dveřmi. Předcházela jí filosofie a následovala „nová věda“ – o komplexitě a nyní věda o transformaci. Mají k ní vztah přírodní vědy, technické i společenské a humanitní. A skrze „rozhodnutí“ – povrchovou nelinearita a pouze zdánlivě nepatrný prvek ze základní triády koncentrace – také další vědní oblasti týkající se svobodné vůle, víry a motivace. Budeme spolu putovat skrze matematiku, informatiku, fyziku, chemii, biologii, etologii, geografii, ekonomii, sociologii, právo, psychologii, politiku a spoustu dalších věd.  Také od malého po velké, od blízkého po vzdálené, od jednoduchého po komplexní, tedy od prvku přes nás až po celý náš svět. A také jeho podobu dnes a zítra. A o našem úkolu vezdejším.

 

Člověk a krajina. Přírodní motivy v krátkých filmech s Petrem Slintákem

V rámci komentovaného bloku projekcí bude filmový historik Petr Slinták prezentovat pozoruhodná krátkometrážní filmová díla. Protagonisty filmů předních českých tvůrců (Vihanová, Václav, Jasný) budou lesák, kůň, šlechtična, zámek, zahrada, vesničané a živá příroda. 

 

5. 7.

Vojtěch Hladký: Od mýtu k logu, aneb cesta tam a zase zpátky

Několik podvratných poznámek k otázce vzniku takzvaného vědeckého světového názoru v archaickém Řecku, včetně objevení se pojmu příroda (fysis) u raných řeckých myslitelů.

 

Jiří Neústupa: Může věda o životě být (znovu) svobodným uměním?

Moderní biologie usiluje o poznání živé přírody a povahy života formou redukce jevů na metafyzické koncepty a nehmotná jsoucna typu genů a jejich produktů. Cenou za tuto redukci je ovšem rezignace na smysluplné uchopení fenoménů, jež spojujeme s projevy živých bytostí v přirozené zkušenosti. To se týká například neobyčejné tvarové bohatosti živých struktur (listů, květů, tělesných povrchů, buněčných tvarů). Biologie přitom může získat cestu k těmto fenoménům způsobem "prosté" záchrany jevů pomocí svobodného mathematického mathematicos - physicos způsobem, který koncem 80. let formuloval Zdeněk Neubauer. Dnešní věda o životě je v tomto smyslu v područí physikálních přístupů, ale nechce-li dočista ztratit vztah k přirozenému prožívání živé přírody, měla by v sobě znovuobjevit znalectví mnohosti forem a jejich proměn tak, aby je mohla zachraňovat před pádem do chaosu, jak to dokázala před svojí neblahou normalizací.

 

6. 7.

Jak se k sobě vztahuje alternativní spiritualita a "zelená spiritualita"? Odkud pochází sakralizace přírody v současné kultuře a jak se do ní promítají ideje energie a holismu? Jsou některá zelená hnutí ve skutečnosti nová náboženská hnutí - a jak se to všechno vztahuje k politickému rozměru současného environmentalismu?

 

Jan Kozák: Příroda versus Civilizace v environmentální a popkulturní představivosti

Protiklad zdravé moudré Přírody a zkažené faustovské Civilizace je konstelace, kterou nacházíme jako jádrový mytém u celé řady domén, počínaje tzv. fikční mytologií (literatura, film, počítačové hry), přes „ezo“ mytologii, až po environmentální mytologii. V přednášce si řekneme něco málo ke zrodu tohoto mytému a jeho fasetám napříč doménami, včetně dietetické („rituální“) praxe, kterou ovlivňuje.

 

Jan Zelinka: Miliarda plošin: Umělá inteligence na cestě od chytrého Hanse k ChatGPT

Téma přednášky jsou moderní rozsáhlé jazykové modely a jejich vztah ke světu, společnosti a náboženství. V úvodu budou velmi stručně představeny moderní systémy strojového učení včetně generativní umělé inteligence. Především však moderní jazykové modely typu ChatGPT. V první části přednášky budou popisovány moderní jazykové modely obecně. Na nejzákladnější úrovni bude vysvětleno fungování jazykových modelů na třech úrovních. V první úrovni bude populárním způsobem popsán jejich základní princip a způsob vytvoření. Na druhé úrovni bude popsáno, co ekonomicky umožnilo jejich rozšíření a co žene vývoj dopředu. Na třetí úrovni se pokusím popsat ideový svět tvůrců jazykových modelů, jaká jsou jejich přesvědčení, ideály a z čeho pramení jejich optimismus, nebo naopak jejich velké obavy. V druhé části přednášky budou probírány dvě základní otázky: První otázka je, zda jsou rozsáhlé jazykové modely ona dlouho hledaná obecná umělá inteligence. Druhá otázka je, zda mají rozsáhlé jazykové modely vědomí nebo dovedou vědomí obratně předstírat, popř. zda a jaký je v tom vůbec rozdíl. Poznámka bude věnována zkoumání, zda jsou jazykové modely schopny reflexe lidského přemýšlení nebo dokonce svého vlastního „přemýšlení“. Během přednášky bude učiněn pokus na tyto otázky odpovědět kladně. I když tento pokus je předem odsouzen k neúspěchu, snad poslouží jako náznak budoucího směru bádání v oblasti umělé inteligence. Ve třetí části přednášky budou popisovány aplikace nebo spíše masivní pronikání strojového učení do oblastí, které dosud byly hájemství člověka, ve kterém hrály technologie minimální roli. V této části bude učiněn pokus zodpovědět otázku, co ví rozsáhlé jazykové modely o světě, s čím mohou lidem svým náhledem na svět přispět a koho strojové učení nahradí. Alespoň letmou zmínku si zaslouží role jazykových modelů v současném informačním prostoru, protože tato role začíná už dnes být velmi zásadní, ať už se jedná o přínos, nebo opak. Ale v této části se soustředím hlavně na otázku terapeutických schopností jazykových modelů včetně problematiky jako elektronická zpovědnice. Hlavním cílem přednášky bude mnohé obavy rozptýlit a další obavy naopak zasít. Především však přesvědčit, že je nutné začít jazykové modely používat.

 

7. 7.

Sebastian Sedlák: Anti-LGBTQ+ postoje v náboženstvích

Za různými náboženskými tradicemi a skupinami se dnes skrývá mnoho homonegativity, transnegativity a odporu vůči LGBTQ+ menšině obecně. Lidé s těmito postoji argumentují například výroky: je to proti přírodě, je to v rozporu s mou vírou/svatým textem či je to výmysl současnosti. Pojďme se nad některými těmito názory zamyslet a uvést je do širších souvislostí s poznatky z přírodních věd, historie, teologie a dalších oblastí současného bádání.

 

Jiří Michalík: Krásná učitelka: příroda v alchymii

Pojem přírody je klíčovým pojmem pro celou alchymickou tradici. Přírodní děje byly vnímány jako vzor hodný nápodoby a příroda byla považována za nejvyšší učitelku. Vnímání přírody se v průběhu alchymické tradice proměňovalo, přičemž referát se zaměří na analýzu těchto proměn. Sledováno bude zejména pojetí přírody jako inspirace alchymickému umění a jeho vliv na sebepojetí samotných alchymistů. Alchymické pochopení role přírody tak mělo rozhodující vliv na jejich antropologii.