Pavel Barša

Prof. PhDr. Pavel Barša, Ph.D.
působí jako profesor na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Je autorem řady knih a článků z oblasti politologie, sociologie a filosofie (např. Cesty k emancipaci; Orientálcova vzpoura; Síla a rozum: Spor realismu s idealismem v moderním politickém myšlení ad.). Zabývá se etnickými konflikty (izraelsko-palestinský konflikt), teorií mezinárodních vztahů, emancipačními procesy, přistěhovaleckými politikami a multikulturalismem. Je členem České politologické společnosti a redakční rady časopisu Mezinárodní vztahy. 

Přednášky na LFŠ:

Evoluce, nebo revoluce? Kontinuita a diskontinuita v moderním pojetí společenské změny. (2017)

Evropský univerzalismus a jeho vyloučení. (2016)                                                     

27. LFŠ (2017)

Pavel Barša (FF UK, ÚMV):  Evoluce, nebo revoluce? Kontinuita a diskontinuita v moderním pojetí společenské změny.

Velká francouzská revoluce otevřela epochu, v níž spolu zápasí dvě představy o tom, jak probíhá lidská emancipace: Spočívá v postupném zahrnování všech ještě vyloučených do již nastoleného prostoru rovné svobody, anebo vyžaduje další systémový převrat či převraty? V závislosti na převaze jedné nebo druhé představy lze pak charakterizovat různá období moderních dějin jako buďto liberální, nebo revoluční. V prvních převládá víra v integraci utiskovaných do systému, ve druhých představa, že k jejich emancipaci může dojít jen systémovou změnou. Od roku 1917 měly například vítr v zádech revoluční ideologie, v sedmdesátých letech minulého století byla naopak nastolena hegemonie ideologií liberálních.

 

26. LFŠ (2016)

Pavel Barša (FF UK, ÚMV):  Evropský univerzalismus a jeho vyloučení.

Pod vlivem paměti holocaustu a dalších genocid či etnických masakrů 20. století jsme si zvykli spojovat krajní násilí a nenávist vůči určitým kategoriím či skupinám s etnickým či rasovým partikularismem. Jako by sama idea universalismu implikovala zahrnutí, takže vyloučení by se dopouštěli pouze ti, kteří potvrzují nějakou partikulární skupinovou identitu. A přitom universalismus v té podobě, v jaké byl formulován Pavlem z Tarsu, měl od počátku dvojí ostří. Jako první se o tom po politickém vítězství křesťanství přesvědčili Židé, kteří nepřijali Kristovo rozšíření božího slibu Izraeli na celé lidstvo. Měli-li být všichni lidé bratry a sestrami, neznamenalo to, že ti, kteří odmítají toto všelidské společenství, se ocitají vně lidského druhu, a tudíž se k nim lze chovat nelidsky? Zkoumat univerzalistický zdroj vylučování je dnes o to aktuálnější, že převládající formy xenofobie v současné Evropě se jen zřídka odvolávají na rasovou či etnickou odlišnost vylučovaných. Převládá v nich naopak důraz na to, že vylučovaní nesdílejí hodnoty evropského universalismu.

 

Vytvořeno službou Webnode