Jan Makovský

 
Mgr. Jan Makovský, Ph.D.
studoval filosofii, francouzskou filologii a dějiny vědy se zvláštním zřetelem k Francii 17. století. V doktorské práci se zabýval vznikem prvního infinitesimálního počtu u Leibnize, Bernoulliho a L'Hospitala a postupy kalkulu na pomezí přírodní filosofie a metafyziky nekonečna. Otázkou spojitosti v přírodě a jejího analytického uchopení se zaobírá i ve svém současném výzkumu, a to na pozadí vývoje racionální mechaniky 18. století a úlohy Leibnizova "zákona kontinuity" v ní. Věnuje se též překladu děl klasické vědy především z latiny a francouzštiny. Badatelsky působí v Centru pro teoretická studia (CTS AVČR/UK) a organizačně na každoroční Letní filosofické škole (LFŠ), kde nyní zajištuje a garantuje blok filosofie vědy.
 
 
 
přednášky na LFŠ:
Pohyb a kontinuum. (2012)
The Mystique of the Reason. (2013)
O reformách základů – pár poznámek k založení nekonečně malého. (2015)
Labyrint kontinua a matematizace přírodní filosofie. (2016)
 
 

26. LFŠ  2016

Jan Makovský (Paris):  Labyrint kontinua a matematizace přírodní filosofie.

Aristotelova Fysika praví, že příroda je počátkem pohybu a klidu; že pohyb náleží mezi kontinua a prvním, co se v kontinuu vyjevuje, je nekonečno. Kontinuum, chápané jako jednota v mnohosti anebo smyslová danost ve své univerzálnosti, tak v aristotelské přírodní filosofii představuje prvotní fyzikální pojem, kde jednota pohybu je dána přirozeným účelem v podobě uskutečnění a tvaru jednotliviny. S geometrizací pohybu, který tímto přestává být cestou o přirozeném cíli, nýbrž je aktuálním stavem ztotožněným s proporcemi vlastních (spojitých) geometrických stop, tak příroda v pohybu ztrácí svůj vnitřně jednotící princip a vyvstává nutnost ze svazku přirozeného kontinua (času, pohybu a velikosti) vydat počet, tj. položit otázku po skladbě kontinua, zaručit jeho jednotu, a tím i přírodu coby jednotu v mnohosti. V příspěvku se pokusím právě na základě hraniční otázky kontinua, jež se v geometrické teorii pohybu či geometrické fyzice stává univerzální, ukázat na rozboru Galileovy mechaniky a Descartovy fyziky výzvy, před nimiž stála raně novověká přírodní věda, coby (univerzální) věda o přírodě. Z této perspektivy se pak pokusím vysvětlit Leibnizovy myslitelské snahy o ustavení či rehabilitaci přírody(třebaže zároveň plně geometrické) a ukáži, že cesta do ní nevyhnutelně vede skrze labyrint kontinua, a tedy skrze rozlišení pravidel geometrického nekonečna. 
 
 
Vytvořeno službou Webnode