filosofický a matematický blok

 
Byl jsem udiven novou soustavou. Zdá se mi od té doby, jako bych našel novou tvářnost věcí. Soustava má, zdá se, že slučuje Platóna s Démokritem, Aristotela s Descartem, platoniky s mysliteli moderními. Zdá se, že vybírá nejlepší ze všech stránek a pokračuje dále, nežli se dosud došlo.“                                                                                                               GWL
 
 
 
Filosofie G. W. Leibnize (1646-1716)          (5.–6.7)
(V roce 300. výročí Leibnizova úmrtí)
 
filosofický a matematický blok
p r o g r a m :
 
Úterý 5.7.
Jan Palkoska:  Leibnizův princip postačujícího důvodu.
Martin Škára: Princíp dostatočného dôvodu versus der Satz vom Grund (Leibniz                                    a/alebo Heidegger).

Středa 6.7.
Jan Makovský:  Labyrint kontinua a matematizace přírodní filosofie.
Pavel Čoupek: Matematika v přírodních vědách.
Lubomír Soukup: O roli přesné matematiky v nejistém světě kolem nás.

od 17:00  DISKUZE o úloze matematiky ve vědě o přírodě                                                          (P. Čoupek, L. Soukup, J. Makovský, B. Cvek)
 

 
 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Český příspěvěk k oslavám G. W. Leibnize před sto lety:
František Drtina, Leibnizovo životní dílo a kulturní význam: napsáno k 200leté památce smrti Leibnizovy a předneseno ve Filosofické Jednotě 14. listopadu 1916.
(Naše doba. Revue pro vědu, umění a život sociální, roč. 24, 1917, s. 187–192, 265-276.)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Anotace přednášek:

Jan Palkoska (Flú AVČR, FF UK): Leibnizův princip postačujícího důvodu.
Cílem přednášky je představit Leibnizův tzv. princip postačujícího důvodu (=PPD) a předvést některé základní systematické role, který PPD hraje v Leibnizově myšlenkovém rozvrhu. Konkrétněji se nejprve pokusím o výklad smyslu PPD u Leibnize, a to jednak na pozadí výkladu různých Leibnizových formulací PPD, jednak na pozadí sporu o intepretaci PPD mezi Leibnizem a Clarkem. Poté přestavím způsob, jakým Leibniz uplatňuje PPD (i) při dokazování existence Boha, (ii) ve své possibilistické koncepci existence, a (iii) při vyvracení existence newtonovského absolutního prostoru. Na závěr (zbude-li čas) krátce naznačím některé směry ve zkoumání systematické problematiky přijatelnosti a rozsahu platnosti PPD v současném metafyzickém myšlení.                                                                                                                                                  
[texty k přednášce]

 

Martin Škára (FF UPJŠ):
Princíp dostatočného dôvodu versus der Satz vom Grund (Leibniz a/alebo Heidegger).
Princípy filozofického myslenia nemajú zaiste početné zastúpenie.  Ani metafyzika samotná nimi neoplýva. Takýto stav vyplýva priamo z povahy tohto typu myslenia.  Jedným z takýchto princípov je aj princíp dostatočného dôvodu. Leibniz ho popri zásade sporu povýšil na najvyšší princíp metafyziky. Ako sa ukazuje, jeho základy  sú však nielen metafyzické ale aj logické.  Z určitého uhla poľadu sa vynára z princípu in esse, ktorý prechádza cez pojem logického subjektu, teóriu súdov, aby napokon našiel svoje definitívne miesto v metafyzike. 
          O takmer tri storočia neskôr sa mu venuje Martin Heidegger a to hneď dva krát. Najprv v rokoch 1928–1929 a následne v rokoch 1955–1956 v prednáškovom cykle – Der Satz vom Grund. Heideggerova deštrukcia smeruje od principium rationis sufficientis k pojmu dôvod–základ (Grund). Heidegger ho ale potrebuje na premyslenie Bytia bez súcna. Tzv. vetou o dôvode nadobúda Bytie podľa Heideggera Bytie zakladajúci charakter. Ostáva však otázne či v podobe, v akej ju analyzuje Heidegger ostáva aspoň zčasti leibnizovská, alebo v heideggerizovanej podobe už s Leibnizom spoločné nemá takmer nič.                           [
text přednášky]

 

Jan Makovský (Paris)Labyrint kontinua a matematizace přírodní filosofie.
Aristotelova Fysika praví, že příroda je počátkem pohybu a klidu; že pohyb náleží mezi kontinua a prvním, co se v kontinuu vyjevuje, je nekonečno. Kontinuum, chápané jako jednota v mnohosti anebo smyslová danost ve své univerzálnosti, tak v aristotelské přírodní filosofii představuje prvotní fyzikální pojem, kde jednota pohybu je dána přirozeným účelem v podobě uskutečnění a tvaru jednotliviny. S geometrizací pohybu, který tímto přestává být cestou o přirozeném cíli, nýbrž je aktuálním stavem ztotožněným s proporcemi vlastních (spojitých) geometrických stop, tak příroda v pohybu ztrácí svůj vnitřně jednotící princip a vyvstává nutnost ze svazku přirozeného kontinua (času, pohybu a velikosti) vydat počet, tj. položit otázku po skladbě kontinua, zaručit jeho jednotu, a tím i přírodu coby jednotu v mnohosti. V příspěvku se pokusím právě na základě hraniční otázky kontinua, jež se v geometrické teorii pohybu či geometrické fyzice stává univerzální, ukázat na rozboru Galileovy mechaniky a Descartovy fyziky výzvy, před nimiž stála raně novověká přírodní věda, coby (univerzální) věda o přírodě. Z této perspektivy se pak pokusím vysvětlit Leibnizovy myslitelské snahy o ustavení či rehabilitaci přírody (třebaže zároveň plně geometrické) a ukáži, že cesta do ní nevyhnutelně vede skrze labyrint kontinua, a tedy skrze rozlišení pravidel geometrického nekonečna.

 

Lubomír Soukup (UTIA AVČR)
O roli přesné matematiky v nejistém světě kolem nás.

Matematika je přesná věda a velmi dobře se hodí k vyjádření zákonitostí přírodních věd (fyzika, chemie, astronomie, biologie apod.) i technických disciplin (stavitelství, strojírenství, doprava, informatika apod.). Přírodovědné i technické poznatky však velmi významně závisí na reálných datech o světě kolem nás, která obvykle bývají nepřesná, nejistá, neurčitá, vágní, nezvladatelně složitá apod. Jak je možné pomocí přesné matematiky uchopit nepřesnost a nejistotu reality? O to se už přes 400 let pokouší teorie pravděpodobnosti a její mocný nástroj, matematická statistika. Před půl stoletím se k nim přidala teorie fuzzy množin, která umí zacházet s vágními údaji (vysoký strom, mladá žena, úspěšný podnikatel apod.). Záhy pak postupně vznikaly další matematické teorie neurčitosti (alternativní teorie množin, teorie možnosti, teorie chaosu, gnostická teorie a další). Jednotná teorie neurčitosti zatím neexistuje. V současné době jsou nejvýznamnějšími matematickými disciplinami teorie pravděpodobnosti a teorie fuzzy množin. Přednáška se proto pokusí vystihnout jejich výchozí principy, jejich vzájemný vztah a jejich význam pro reprezentaci neurčitosti. 

 

DOPORUČENÁ LITERATURA k tématům XXVI. LFŠ 2016 – Leibniz:
 

J. Moreau
Svět Leibnizova myšlení
Praha: Oikoymenh, 2000, 215 s.

[více zde]  

 

Leibnizova nauka o monádách
in: H. Schmidinger, Úvod do metafyziky, s. 201-213 

 
[text]  
 
 

Gottfried Wilhelm Leibniz,
in: W. Röd, Novověká filosofie II: Od Newtona po Rousseaua, s. 84-142
Praha: Oikoymenh, 2004, 579 s.

Leibnizova metafyzika,
soubor studií; vybral a přel. M. Pokorný, Oikoymenh, (mělo vyjít 29.2. 2016)

 

další literatura:

primární  

G. W. Leibniz, Monadologie a jiné práce. Přel. J. Husák. Praha: Svoboda, 1982, 175 s.
G. W. Leibniz, Theodicea: pojednání o dobrotě Boha, svobodě člověka a původu zla. Přel. K. Šprunk.                           Praha: Oikoymenh, 2004, 413 s.
G. W. Leibniz, O pravé mystické teologii (Von der wahren Theologia mystica). Přel. J. Makovský,                                     in: SCetH, 42 (2012), č. 87-88. [
text]
G. W. Leibniz, Nové úvahy o lidské soudnosti od auktora systému předzjednané harmonie:                                         dle vydání P. Janeta z r. 1886. Přel. V. Kádnerová. Praha: Česká akademie věd a umění,                             1932, 525 s. 
[o]

sekundární

G. DELEUZE, Záhyb: Leibniz a baroko. Přel. M. C. Caporale. Praha: Herrmann & synové, 2014, 239 s.
 

 

K. CRAMER, Jednoduchost, percepce a apercepce. Úvahy o Leibnizově teorii substance jako                                    subjektu, in: Reflexe, 2013, č 44.
P. HORÁK, Pojeti substance u Bolzana a Leibnize a jeho eticky dosah, in: Filosoficky časopis, 29                                  (1981), č. 6, s. 863–869.
J. MAKOVSKÝ, Leibniz: mystika rozumu I., II., in: Studia Comeniana et historica, 42 (2013), č. 87-88,                              s. 126-143; 43(2013), č. 89-90. [
text I., text II.]
J. PALKOSKA, „Corpus non est Substantia, sed modus tantum Entis“: Leibniz o fenomenalitě                                      látkového světa, in: Studia neoaristotelica, 2 (2005), č. 1, s. 39-66.
J. Palkoska, „Entitas tota“ jako princip individuace u Leibnize, in: Filosoficky časopis, 52 (2004),                                    č. 4, s. 609–620.
J. Palkoska, Zlotřily demon vitězny? Leibnizova kritika Descartovy koncepce „cogito“ jako                                          prvniho principu, in: Filosoficky časopis, 51 (2003), č. 5, s. 765–785.
A. ZEMPLINER, Činská filosofie a Leibniz, in: Filosoficky časopis, 8 (1960), č. 4, s. 610–646.
J. ZUMR, Herbartova filosofie ve vztahu ke Kantovi, Leibnizovi a Hegelovi, in: Filosoficky časopis,                               13 (1965), č. 3, s. 413–422.
K. Floss, Trinitární Komenský, Leibniz a osvícenství, in Hledání duše zítřka

 

    Leibnizův památník na Operním náměstí v Hannoveru.  •  Druhá strana památníku. •  Busta GWL. •  Leibnizův náhrobek v Hannoveru, v novoměstském kostele Sv. Jana ve čtvrti Calenberger Neustadt. 

odkazy:
-
Leibniz Summer School, July 7th-16th, 2016
-  X. International Leibniz Congress    
-
Leibnizovské oslavy 2016 v Německu 
-
Leibniz’ Harmonien (Mezinárodní kompoziční soutěž k poctě GWL)

„utile erit scribi ∫ pro omnia“

Einführung des Integralzeichens in dem Manuskript Analysis Tetragonistica (1675), erstmals veröffentlicht 1899. Hannover Gottfried Wilhelm Leibniz Bibliothek, LH XXXV, VIII, 18, Bl. 2

Vytvořeno službou Webnode